Prosinec 2009

Šťastný nový rok přeje Galadriel

27. prosince 2009 v 17:32 | Galadriel |  Kolem blogu
Protože jsem naprosto nevyspitatelný tvor a nevím jestli se do Silvestra dostanu k blogu, chtěla bych vám už teď popřát aby jste toho Silvestra všichni ve zdraví přežili (bacha na množství požitého alkoholu a pozor při zacházení s pyrotechnikou) a do nového roku vyšli tou pravou nohou.


Vaše ztřeštěná Galadriel...

....a na závěr ještě malé přáníčko:


Láska Faramira a Éowyn Rohanské

26. prosince 2009 v 18:41 | Galadriel |  Kouzelný svět Pána prstenů
Tak Vánoce nám skončily, ale pohoda a klídek doufám vydrží až do Silvestra, omlouvám se za svou přítomnost ale celý týden jsem proležela v posteli a byla na penicilinu ;) a opisování z knihy je při mé prstokladu velmi vyčerpávající. Ale konečně jsem se dokopala a dopsala to.
Docela mě mrzí, že tuhle pasáž ve filmu vynechali... myslím že se okrajově vyskytla v rozšířené verzi. Dokud jsem nečetla knihu ani jsem o jejich lásce netušila a byla jsem velmi mile překvapena. Tak tedy přináším pár úryvků z knihy....



"Já ale netoužím po uzdravení", řekla Éowyn. "Přeji si jet do války jako můj bratr Éomer, nebo spíš jako král Théoden, protože ten zemřel a má čest a mír."
"Je příliš pozdě, paní, abys následovala kapitány, i kdybys měla sílu," řekl Faramir. "Ale smrt v bitvě může ještě přijít na nás všechny, ať chceme nebo nechceme. Budeš lépe připravena čelit jí podle svého způsobu, jestliže budeš jednat tak, jak nařídil Uzdravitel, dokud máš čas. Ty i já musíme trpělivě snášet hodiny čekání."
Neodpověděla, ale jak na ni hleděl, zdálo se mu, že v ní cosi měkne, jako by se krutý mráz poddával první slabounké předzvěsti jara. z oka jí vytryskla slza a skanula jí po tváři jak lesklá kapka deště. Její pyšná hlava se trochu schýlila. Pak řekla tiše, jakoby spíš k sobě než k němu: "Ale uzdravovatelé chtejí, abych ještě sedm dní ležela, a mé okno nehledí na východ. " Teď měla hlas jako mladičká a smutná dívka.
Faramir se usmál, přestože měl srdce plné lítosti. "Tvé okno nehledí na východ?" řekl. "To se dá napravit. V tom dozorčímu přikáži. Zůstaneš-li v tomto domě v naší péči, paní, a budeš odpočívat, můžeš se procházet tady v zahradě na slunci, jak je ti libo; a budeš se dívat na východ, kam odešly všechny naše naděje. A najdeš tu i mě jak přecházím a čekám a také hledím na východ. Bylo by mi lehčeji v mých starostech, kdybys se mnou promluvila nebo se někdy procházela se mnou."
Nato zvedla Éowyn hlavu a opět mu pohlédla do očí; do bledé tváře jí vstoupila barva. "Jak bych ti já ulechčila v tvých starostech, pane?" řekla. "A netoužím po řeči živých."
"Chceš, abych odpověděl přímo," řekl.
"Chci."
"Říkám ti tedy, Éowyn Rohanská, že jsi krásná. V údolích našich kopců jsou sličné a jasné květiny a ještě sličnější dívky, ale ještě jsem v Gondoru neviděl ani květinu ani dívku tak líbeznou a tak zarmoucenou. Možná že zbývá jen pár dní, než náš svět padne do tmy, a až přijde, doufám, že jí budu čelit vyrovnaně; ale mému srdci by bylo lehčeji, kdybych tě mohl ještě vidět, dokud svítí slunce. Vždyť ty i já jsme prošli pod křídly Stínu a zpět nás přivedla stejná ruka."
"Běda mě ne, pane!" řekla. "Stín na mně pořád leží. Nehledej u mne uzdravení! Jsem štítonoška a ruku mám nejemnou. Ale děkuji ti alespoň za to, že nemusím zůstavat v komnatě. Budu chodit na procházky z milosti Správce Města." Uklonila se mu a odkráčela do domu. Faramir se však dlouho procházel sám a jeho pohled teď častěji zabloudil směrem k domu než východním zdem.
Když se vrátil do své komnaty, zavolal dozorčího a vyslechl vše co mu mohl povědět o rohanské Paní.
"Nepochybuji ale, " řekl dozorčí, "že víc by ses dozvěděl od půlčíka, který je u nás; on totiž přijel s králem a nakonec prý jel s Paní."
Poslali tedy pro Smíška k Faramirovi, a dokudtrval den, dlouho si povídali a Faramir se dozvěděl mnoho, mnohem víc, než řekl Smíšek slovy; domníval se; že teď poněkud rozumí zármutku a nepokoji Éowyn Rohanské. Za krásného večera pak Faramir se Smíškem chodili po zahradě, ale Éowyn nepřišla.
Ale ráno, když Faramir vyšel z Domů, viděl ji, jak stojí na hradbách; byla oblečená celá v bílém a blyštěla na slunci. Zavolal na ni a ona sešla a procházeli se po trávě nebo spolu usedali pod zelený strom, jednou mlčky, jindy v rozmluvě. Každého dalšího dne tomu bylo stejně. Dozorčí se díval z okna a v srdci měl radost, protože byl uzdravovatelem a jeho starost byla ulehčena; bylo jisté, že ač děs a předtuchy oněch dní padaly težce do lidských srdcí, tito dva jeho svěřenci vzkvétali a denně sílili.
Tak přišel pátý den po tom, co Pání Éowyn poprvé šla za Faramirem. Stáli teď opět spolu na

hradbách Města a hleděli ven. Ještě nepřišli žádné zprávy a všechna srdce byla zatemělá. Ani počasí už nebylo jasné. Bylo chladno. Vítr, který začal v noci, teď ostře vanul od severu a narůstal; země kolem však vypadaly šedě a nevesele. Byli teple oblečeni v těžkých kabátech. Paní Éowyn měla přes sebe přehozen modrý plášť barvy hluboké letní noci. Na lemu a u krku byl zdoben stříbrnými hvězdičkami. Faramir dal pro to roucho poslat a zahalil ji do něho; když mu stála po boku, pomyslel si, že je opravdu krásná jako královna. Plášť kdysi vyrobili pro jeho matku Finduilas Amrothskou, jež zemřela předčasně a byla pro něho jen vzpomínkou na cosi dalekého a líbezného a na první žal; její roucho se mu zdálo přiměřeným oděvěm pro krásu a smutek Éowyn. Teď se však pod hvězdným pláštěm chvěla hleděla k severu, nad šedé krajiny, do tváře studenému větru, tam, kde bylo v dálce nebe tvdé a jasné.
"Co vyhlížíš, Éowyn?" řekl Faramir.
Neleží tam snad Černá brána?" řekla. "A nedešel snad už teť k ní? Je to sedm dní co odjel."
"Sedm dní" řekl Faramir. "Nemýšlej však o mě zle, když ti řeknu: přinesly mi radost i bolest, protože strach a nejistota tohoto zlého času teď skutečně zateměly. Éowyn, nechtěl bych, aby teď skončil svět nebo abych ztratil co jsem našel."
"Ztatil co jsi našel, pane?" odpověděla, ale pohlédla na něho vážně a oči měla vlídné. "Nevím, co jsi v těchto dnech našel a mohl bys to ztratit. Ale ne příteli. Nebudeme o tom mluvit. Nemluvme vůbec! Stojím na jakémsi strašném rozhraní a v propasti přede mnou je mčirá tma; je-li však za mnou nějaké světlo to nevím. ještě se nemohu obrátit. Čekám na nějaký osudný úder."
"Ano, čekáme na osudný úder," řekl Faramir. Víc už neřekli; stáli na zdim a zdálo se jim, že vítr odumřel, světlo zesláblo, slunce zmatnělo a všechny zvuky ve Městě i v zemích kolem utichly; neslyšeli ani vlastní dech; samotné bušení jejich srdcí se zastavilo. Čas strnul. A jak tak stáli , jejich ruce se setkaly a sevřely se navzájem, třebaže o tom nevěděli. A stále čekali a nevěděli nač. tu se jim náhle zdálo, že nad hřebeny dalekých hor vyvstává hora tmy, tycí se jako vlna, jež by chtěla pohltit svět, a kolem ní šlehali blesky; pak zemí proběhl třas a cítili, že se hradby Města chvějí. cosi jako vzdech vzlétlo ze všech zemí kolem; a jejich srdce náhle začala opět bít.
"Připomíná mi to Númenor," řekl Faramir a podivil se, že se slyší mluvit. "Númenor?" řekla Éowyn.
"Ano" řekl Faramir. "Západní říši, jež se potopila, a velikou temnou vlnu, která šplhá přes zelené země a nad pahorky a postupuje dál, tma, které neunikneš. Často se mi o ní zdává."
"Myslíš tedy, že přichází Tma?" řekla Éowyn. "Tma, které neunikneš?" Náhle se přiblížila těsně k němu.
"Ne" řekl Faramir a hleděl jí do tváře. "Byla to jen má vidina v mysli. Nevím co se to dějě. Rozum mi říká, že se stalo veliké zlo a že jsme na konci dnů. Ale mé srdce říká ne; a všechny mé údy jsou lehké a přišla ke mě naděje a radost, kterou žádný rozum nemůže potlačit. Éowyn, Éowyn, bílá rohanská Paní, v tuto hodinu nevěřím, že někdy nějaká tma potrvá!" A sklonil se a políbil ji na čelo. Tak stáli na zdech gondorského Města a zvedl se veliký vítr a vál a jejich vlasy, havraní a zlaté, se propletly, když zavály v tom proudu. A Stín odešel a slunce bylo odestřeno a světlo zářilo; vody Anduiny svítily jako stříbro a ve včech domech zpívali lidé radostí, jež jim vytryskla v srdcích ze zdroje, který nechápali.
Než se slunce schýlilo z poledne, od východu přiletěl veliký orel a nesl nedoufané zprávy od Pánů Západu a volal:
Zpívejte, lidé věže Anor,
vždyť Sauronova říše navždy padla
a Temná věž je svržena.

Zpívejte, radujte se, lidé Strážní věžě,
vaše stráž marná nebyla
a Černá brána v troskách leží
a prošel jí váš král.
Je vítěz.

Dny, které následovaly, byly zlaté, jaro a léto se spojily a radovaly se spolu na gondorských polích. Teď přišli noviny po rychlých jezdcích od Cair Androsu o všem co se stalo, a Město se připravovalo na příchod krále. Smíška povolali. Odjel s těžkými vozy, které dopravovaly zásoby do Osgiliathu, a odkud lodí na Cair Andros; ale Faramir nejel, protože se po uzdravení ujal správcovského úřadu, ač jen nakrátko, a jeho povinností bylo připravit vše pro toho, kdo ho vystřídá. Ani Éowyn nejela, přestože jí bratr vzkázal a prosil aby přijela na Cormallenské pole. Faramir se tomu divil, vídal jí zřídka, neboť měl mnoho práce; tak zůstávala stále v Domech uzdravování, chodila sama po zahradě a její tvář opět pobledla. Zdálo se, že v celém městě jen ona jediná stůně a teskní. Dozorčí Domů byl znepokojen a promluvil s Faramirem.
Faramir přišel, vyhledalÉowyn a opět stanuli na zdech spolu. Řekl jí: "Éowyn, proč tady otálíš a nejedeš se radovat na Cormallen za Cair Andros, kde tě čeká bratr?"
"Ty nevíš?" řekla.
Faramir odpověděl:"Mohou být dva důvody, ale který je ten pravý, to nevím."
Řekla:"Nemám náladu na hádanky. Mluv jasněji!"
"Chseš-li tedy, paní," řekl, "nejedeš, protože tě zval jen bratr, a dívat se na Pána Aragorna, Elendilova dědice, v jeho slávě, by ti nepřineslo žádnou radost. Nebo protože nejedu já a ty si přeješ být stále při mě. A třeba z obou těch důvodů a sama se mezi nimi nemůžeš rozhodnout. Éowyn, nemiluješ mě, ani nebudeš?"
"Přála jsem si aby mě miloval jiný," odpověděla. "Ale nežádám soucit žádného muže."
"To vím," řekl. "Toužila jsi po lásce Pána Aragorna. Protože byl vznešený a mocný a ty sis přála mít proslulost a svlávu a chtěla jsi být vysoko vyzdvižena nad ubohé tvory, kteří se plazí po zemi. A jako veliký kapitán mladému vojínu se ti zdál obdivuhodný. Vždyť je takový, šlechtic mezi muži, největší, který dnes je. Když ti však nabídl jen porozumnění a soucit, nepřál sis už nic jen statečnou smrt v bitvě. Podívej se na mne Éowyn!"
Éowyn se dlouze a pevně zahleděla na Faramira, a Faramir řekl: "Neopovrhuj soucitem, který je darem ušlechtilého srdce, Éowyn! Já ti však nenabízím svůj soucit. Jsi přece vznešená a chrabrá paní a sama sis dobyla proslulosti, jež nebude zapomenuta; myslím však, že jsi také krásná paní, krásnější než sama slova v elfí řeči. A já tě miluji. Kdysi jsem tě litoval pro tvůj žal. Ale teď, i kdybys žádný neměla, neznala strach ani nedostatek, i kdybys byla blaženou královnou Gondoru, pořád bych tě miloval. Éowyn, nemiluješ mě?"
V té chvíli se srdce Éowyn proměnilo, nebo mu konečně porozuměla. A zima v ní náhle pominula a zasvitlo na ni slunce.
"Stojím v Minas Anor, Věži slunce," řekla, "a hle: Stín odešel! Už nebudu štítonoškou a nebudu soupeřit s velkými Jezdci ani se radovat jen ze zpěvů o zabíjení. budu uzdravitelkou a budu milovat všechny věci, jež rostou a nejsou neplodné." Opět pohlédla na Faramira. "Už netoužím být královnou," řekla.
Na to se Faramir vesele zasmál. "To je dobře, protože já nejsem král. Přesto se chci oženit s bílou rohanskou Paní, bude-li jí to po vůli. A bude-li chtít, překročíme Řeku a ve šťastnějších dnech budeme bydlet v krásném Ithilienu a uděláme z něho zahradu. Všechno tam poroste s radostí, přijde-li Bělostná paní. "
"Musím tedy opustit svůj národ, gondorský muži?" řekla.
"A chtěl bys, aby tvůj pyšný lid o tobě říkal: Hle, pán, který zkrotil divokou štítonošku ze Severu. To si nemohl vybrat nějakou ženu z númenorského rodu?"
"Chtěl bych," řekl Faramir a vzal jí do náruče a pod slunečným nebem jí políbil. Nedbal, že stojí vysoko na hradbách a mnozí je mohou vidět. A mnozí je skutečně viděli, i světlo, které okolo nich hřálo, když sestoupili z hradby a ruku v ruce šli do Domů uzdravování.
Dozorčímu Domů Faramir řekl: "Tady je Paní Éowyn Rohanská a už je uzdravena." Dozorčí řekl: "Potom ji propouštím ze své péče a loučím se s ní s přáním, aby už nikdy nezakusila ránu ani nemoc. Svěřuji ji do péče Správce města, dokud se nevrátí její bratr."

***

Pak Éowyn vyzvala ty, kdo přisluhovali, aby naplnili číše, a všichni shromáždění vstali a připilk svému králi s voláním: "Buď zdráv, Éomere, králi Marky!"
Když se pak blížil konec hostiny, Éomer povstal a řekl: "Vím, že je to pohřební hostina za krále Théodena, ale než se rozejdeme, chci promluvit o radostné novině, protože on by se nehněval; vždyť býval vždy otcem mé sestře Éowyn. Slyšte tedy, všichni mí hosté, krásný lide mnoha říší, jaký se posud nikdy v této síni neshromáždil! Faramir, Správce Gondoru a kníže itilienský, žádá rohanskou Paní Éowyn za ženu a ona ochotně svoluje. Proto budou před vámi zasnoubeni."
Faramir a Éowyn předstoupili a vzali se za ruce; všichni jim připili a byli rádi. "Tak" řekl Éomer, "se přátelství Marky a Gondoru utužuje dalším poutem a má radost je tím větší


Příběh o lásce Berena a Lúthien

15. prosince 2009 v 10:31 | Galadriel |  Kouzelný svět Pána prstenů
Tento příběh se mi opravdu moc líbí a patřil k autorovo nejobíbějším legendám Středozemě. Viděl v tomto příběhu sebe a svou ženu, kterou oslovoval Luthien. Po své smrti si nechali tyto jména vyrýt na hrob:
Edith Mary Tolkien
Luthien
+++
John Ronald
Reuel Tolkien
Beren



Příběh o lásce Berena a Lúthien je nejrozvinutější a nejkrásnější příběh Silmarillionu. Beren byl člověk, syn Barahira, jednoho z lidí, kteří se připojili k elfům v boji proti Melkorovi. Barahir byl na útěku před Melkorovými služebníky zabit a Beren se sám toulal několik let po krajině. Na svém bloudění dorazil do elfího Thingolova království Doriathu a tam spatřil na palouku v lese tančit Thingolovu dceru Lúthien, nejkrásnější bytost, jaká kdy na zemi žila. Ihned se do ní zamiloval a ona do něj. Jistý čas se scházeli tajně, neboť Thingol lidmi pohrdal a se stykem Berena s Lúthien by nesouhlasil. Přesto se k němu jejich schůzky donesly a Beren musel Thingolovi vysvětlovat, co dělá v jeho říši. Thingol by nejraději Berena zabil, ale přísahal Lúthien, že tak neučiní. Slíbil mu tedy svou dceru, pokud mu donese jeden Silmaril z Melkorovy koruny. Beren úkol přijal a odešel na sever.
S pomocí zakladatele Nargothrondu Finroda Felagunda a spolu s ním pronikl ve skřetím přestrojení blízko k Melkorovu sídlu, odhalil je však jeho služebník Sauron a uvrhl do vězení. V tom okamžiku padla na Lúthien úzkost. Od Melian, své matky, se dozvěděla, že je Beren ve vězení a navzdory odporu otce se vydala za Berenem. Po cestě narazila na vlkodava Húana a na jeho hřbetě dorazila k Sauronovu sídlu, kde byl vězněn Beren (Finrod již byl mrtev). Sauron chtěl Lúthien zajmout a předat ji Melkorovi, proměnil se proto v hrozného vlka. Toho však Húan porazil, Sauron prchl a Lúthien osvobodila Berena z vězení. Oba pak na čas pobývali spolu, toulali se spolu po krajině, až došli do Doriathu. Tam Beren Lúthien zanechal a vydal se opět za svým úkolem. Lúthien se nicméně vydala za ním, když se setkali, dala oběma přízračné podoby a tak dorazili k Angbandu, Melkorovu sídlu. Lúthieninou mocí prošli branou a vstoupili do sálu k Melkorovu trůnu. Melkor po ní zatoužil a proto ji hned nezahubil. Lúthien se nabídla, že mu zazpívá. Začala zpívat a Melkora uspala. Přitom mu spadla koruna z hlavy a Beren z ní vyřízl jeden silmaril. Oba pak prchali z Angbandu. Při útěku je zaskočil Melkorův vlk, Beren se jej pokoušel zastavit silmarilem, vlk jej však sežral i s Berenovým zápěstím. Před Melkorovými služebníky je pak zachránili orli a odnesli do Doriathu. Do Doriathu směřoval také vlk, kterého silmaril v útrobách doháněl k šílenství. Na vlka byl uspořádán hon, byl zabit, silmaril z něj byl vyňat a Beren jej předal Thingolovi, který následně souhlasil s jeho sňatkem s Lúthien. Beren byl na lovu těžce raněn a zraněním podlehl. I Lúthien opustila své tělo a odešla do Mandosu. Tam před Námem zazpívala smutnou píseň a dojala ho, takže oběma bylo dovoleno vrátit se do Středozemě, kde ještě jistý čas spolu žili stranou elfů i lidí. Oba nakonec umřeli, Beren, ale i Lúthien, která tak byla jedinou z elfů, jenž doopravdy umřel. Předtím však dali život několika dětem, které měly zasáhnout do osudů světa.

Nový design a diplom pro Iness

14. prosince 2009 v 23:58 | Galadriel |  Kolem blogu
Ano opět jsem změnila design, nemohla jsem si pomoct ta modrá prostě nebyla ono =) Tenhle je mi mnohem symatičtější... více zimní řekla bych a také jsem kdysi s fialovou barvou začínala takže je to vlastně takový comeback.

A také mám další spřátelený blog jehož majitelkou je Iness, která je také fanynkou Tolkiena a jeho krásných děl.

A tady je diplomek pro tebe doufám, že se bude líbit....

Tento krásný diplomek jsem dostala já... děkuji

Vznik Hobita

14. prosince 2009 v 15:55 | Galadriel |  Hobit
Dneska jsem se konečně přemluvila a donutila se k tomu opravdu poctivému generálnímu předvánočnímu úklidu... Složila jsem věci do komínků, srovnala a vytřídila šuplíky a setřela prach z nábytku a všech těch svých pracholapů( tícíc drobností které mám po všech poličkách, stolcích a všude možně po celém pokoji). A z výsledkem jsem nadmíru spokojená abych doladila tu krásu a útulnost svého doupěte, došla jsem si na pár větviček chvojí, které jsem si naaranžovala do velké vázy takže mi vznikla asi metrová vánočni kompozice vonící po jehličí- nádherná vůně. Myslím, že dnes se mi bude opravdu krásně usínat. A těd ponečně k tématu článku... Víte vůbec jak náš geniální profesor přišel na Hobita?

Příběh o hobitovi začal Tolkien vyprávět svým dětem jako jednu z
mnoha pohádek pro pobavení a ze začátku ho ani nenapadlo, že by měl mít něco společného s jeho soukromou, vážnou a obsáhlou mytologií. Na základě zcela náhodné inspirace mu do hlavy vklouzlo slovo hobit - a Tolkien se rozhodl, že zjistí, kdo to hobit je a něco si o něm vymyslí. Hravý a veselý příběh pro děti se mu v hlavě začal spojovat s legendami, které do velké míry zaměstnávaly jeho mysl a hobit se přiřadil k již existujícím stvořením Středozemě. Hobiti jsou nejspíše Tolkienovým nejznámějším "vynálezem": Jsou to malí človíčci, drobnější než trpaslíci, a jejich tvůrce přiznává, že si tento nárůdek vytvořil k obrazu svému. "Ve skutečnosti jsem ve všem kromě velikosti hobit," napsal jednou. "Mám rád zahrádky, stromy a zemědělskou krajinu bez mechanizace, kouřím dýmku, mám rád dobré prosté jídlo, líbí se mi ozdobné vesty a dokonce se je v těchto šedivých dnech opovažuji nosit. Mám rád houby (z louky), mám velmi prostoduchý smysl pro humor (který unavuje i ty, kdo jsou mi příznivě nakloněni), chodím pozdě spát a pozdě vstávám. Příliš necestuji." Hobiti mají rádi mír a pokoj, tváře mají spíš dobromyslné a růžolící než krásné, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu a pití. Hobiti mají rádi své pohodlí a nestojí o žádná dobrodružství, je-li to třeba, tak dokážou být neobvykle otužilí a odolní. Zvláštní na nich je to, že mají chlupatá chodidla, chodí velmi tiše a bydlí v norách - ale nejsou to žádné obyčejné díry v zemi, jsou to domky zasazené do kopců s veškerým komfortem a kulatými okny.

Musela to být nádhera slyšet vyprávět mistra, navíc kdyby neměl tak bohatou fantasii a nevymyslel Hobita nedočkali bychom se ani Pána prstenů a to by byla nenahraditelná škoda...

Krásné svátky...

14. prosince 2009 v 1:27 | Galadriel |  Kolem blogu
Chtěla bych Vám všem pořád krásné Vánoce... Tichá noc nazpívaná v irštině no není to nádhera? A dneska už konečně napadla i pěkná sněhová příkrývka, že bych nakonec přeci jen dostala tu správnou vánoční náladu? =D



Krutá ironie...

14. prosince 2009 v 1:18 | Galadriel |  Kolem blogu
Už jsem myslela, že se k blogu nikdy nevratím a zvláště při pohledu na svůj poslední článek... přesněji nejde o slova ale o to kruté datum. Ano na 7.7.2009 v životě nezapomenu!!!
Jen pár hodin po dopsaní tohto článku jsem zažila ten největší horor svého života... Ztratila jsem ji. Človíčka který mi ukázal jaká opravdu jsem a podal mi ruku aby mě vytáhl ze dna depresí a smutku v němž jsem se utápěla.
Všechno to začalo tak krásně, bylo teplé letní ráno a já šla k Andulce na kafíčko. Potom co jsme si ho v klidu vypili tak jsme vyrazili do města vyřidit nějaké úřední záležitosti a nakoupit, moc jsem se těšila protože jsem si šla vyzvednout řidičák, bohužel jsem si ale zapoměla občanku takže mi ho velice "milá" úřednice odmítla vydat, ani Andulce se na úřadech nepodřilo vyřidit vše potřebné tak jsme trochu otravené šli nakoupit. A tam to začalo v obchodě se jí najednou udělalo nevolno a podala mi peněženku ať zaplatím nákup a šla napřed do auta i s dětmi. Mívala klaustrofobii a strach z davů lidí tak jsem myslela, že to je ten důvod rychle jsem zaplatila nákup a šla k autu. K mému ztěšení tam seděla celá bledá a říkala že jí je špatně a nemůže řídit vůbec jsem nevěděla co dělat a tak jsem se ptala jak jí můžu pomoct, chtěla pití a studený obklad. Rychle jsem vyběhla zpět do marketu, v automatu jsem koupila nepervilou vodu a na zachode vytrhla pořádný štos papírových utěrek se kterými jsem spěchala zpět. Mezitím se jí udělalo ještě hůř. Měla jsem strach a ptala se jestli mám někomu zavolat. Chtěla svého přítele a tak jsme vyslali starší dceru k telefoní budce naproti a já jí chladila tepny a držela za ruku. Za chviličku přiběhla Deni že budka nefunguje, tak jsme si vyměnili role. Naštěstí jsem se nakonec dovolala a její přítel dorazil do 15 minut hned jsme zamířili do nemocnice. Její přítel vzal mladší dcerku(3) na zmrzlinu a mi zamířili dovnitř. U příjmu bylo Aničce tak zle že jsem její legitimace musela předložit já. Sestra si zapsala údaje do počítače a poslala nás tři do čekárny.... po deseti minutách čekání jsem začala být nervozní, dveře do ordinace byli stále zavřené a čekárna byla plná lidí. Po delší době jsem už opravdu rozčílená vstala a zabouchala na ty dveře a nic, žádná odezva... začala jsem nadávat, "To tu není žádnej doktor?" a paní sedící naproti mi řekla ty jsou teď na obědě já už tu tak čekám přes půl hodiny a držela se za srdíčko... ještě chvíli jsme čekali a pak mě Andulka poslala na parkoviště podívat se jestli se už její přítel nevrátil, že pojedeme do jiné nemocnice. Sebrala jsem se a šla se podívat - ještě tu nebyl a když jsem se vracela do nemocnice viděla jsem jí vycházet ze dveřích a v tom se to stalo!!!! Na tenhle okamžik už nikdy nezapomenu. Andulka stála v těch prosklených dveřích a dívala se mi do očí v tom je vykulila a pomalu se seunula k zemi, její srdíčko dotlouklo, chtěla jsem k ní běžet ale nemohla jsem protože to vše zevnitř viděla i její starší dcera(11) a dostala panicky zachvat rozebehla se a v zoufalstvi chtela skocit pod auto. Běžela jsem za ní abych jí zastavila a při tom se ohlížela k bezvládnému Andulky tělu kolem kterého se to najednou hemžilo doktory. Naštěstí jsem jí stačila chytnout, musela jsem jí držet pevně celá se třásla, křičela a nevnímala. Andulku se snažili oživovat 2 hodiny ale marně, možná snad kdyby chodili na obědy postupně a vždy by někdo zůstal v ordinaci nemuselo se to stát. S její smrtí jsem se vyrovnávala velmi dlouho, ale nejhorší už je za mnou pořád jí mám ve své srdci a zbyly mi tu po ní dvě krásný holčičky na který nedám dopustit, v nich pro mě žije dál. A díky jednomu snu, který se mi před třemi dny zdál vím, že už i ona našla svůj klid a pokoj....